Jízda na Vikingském Drakkaru.
2003 - 2004 - 2005 - 2006 - 2007 - 2008 - 2009 - 2010 - 2011
Není to přímo dobová akce, ale je to taky pěknej hukot (ty vlny na moři a tak).
Drakkar
Ukončení sezóny.
Každý si jistě představuje ukončení sezóny „nějak“ a „nějak“ ho i provádí. My
jsme se rozhodli v roce 2003 ho pojmout od let minulých z našeho pohledu
odlišněji tj. méně formálně, a to jako „plavbu na drakkaru“ aneb „vikingskou
pijatiku“. Je to jediná akce v roce, kde dopředu prezentujeme, že budeme pít,
hýřit a ve velkém se bavit a utužovat tak naši chlapskou integritu s plným
pohárem v jedné a s mečem v druhé ruce. Scházíme se v opuštěném lesním srubu,
který je ideálním místem pro oslavy tohoto druhu. Důležitější než dobové
vikingské vybavení je „vikingský“ duch a musím uznat, že tento s námi o těchto
víkendech zcela jistě přebývá.
(pozvání 2004)
Hoj hoj! Věrní druhové moji !
Je opět sychravý podzim a mráz žene sněhové vločky a vichry rvou zbytky
listí.
V takovém čase není nic rozumnějšího, než u teplého krbu se v pevné a skryté
skalle sesadit, poháry družně prázdnit a vyprávět si o dobrodružstvích a
hrdinských kouscích, či divotvorných příhodách, které jsme posbírali po světě za
ten rok, co jsme v Rohsdorfské skalle naposledy spolu seděli.
Vím, nesejdeme se všichni, ale přesto zvu přednostně minulé bitce sešlosti se
účastnivší, konkrétně toť :
Svena Šípometa - Petra Malého
Jorga Jestřába - Honzu Kroužka
Osrika Odése - Jirku Zajíčka
Hákona Cép - Petra Ceé
Jansena Stopaře - Honzu Čapka
Thorfina Černého - Pepu Šilhavého
Olafa Sekerníka - Ondru Lukšana
a
Wulfeho
Minstrela - Petra Fialu
a protože se někdo mohl ještě zdržet na dlouhém vikingu či mohl padnout ve
víru čepelí či nedej Thor, mohla mu čepel zrezivět a babský strach srdce
posednout a neměl by tudíž o čem ostatním bojovníkům vyprávět, zvu raději i
několik druhů dalších, kteří takovými historkami pobavit snadno dokáží, z nichž
především jmenuji:
Mengila Prohnaného - Kubu Menčla
Ronna Mistroděla - Radka Nováka
Hrotgara Kormidelníka - Martina Brože
či
Hagena Minstrela - Michala Vaňka
Anlafa Železobije - Jirku Musila
ale zvu přirozeně i bijce další, nejmenované (dle úvahy každého jednoho zvaného)
.
Sešlost naše se uděje dne 20.listopadu (sobota) v lesní skalle na stejném místě
co loni tj. nad
Rohsdorfem (Svorem též zvaným).
To pravím já - Thorwald Rudý. SKOAL !
Robert E.Howard - Meče severního moře
(úryvek)
Jak se blížil ke skrýši svých druhů, zpomalil chůzi a kráčel opatrněji. Jeho
dánští přátelé za ním trochu zaostávali ve schopnosti vidět potmě a Gael
netoužil obdržet šíp určený nepříteli.
Zastavil se a táhle zavyl.
Téměř okamžitě přilétla odpověď a mohl kráčet vpřed s větší jistotou. Brzy se ze
stínů před ním pozvedla mohutná postava a dunivý hlas ho pozdravil.
„Cormacu - u Thora, už jsme mysleli, že se ti je nepodařilo obelstít…“
„Jsou to prostoduší hlupáci,“odtušil Gael pohrdavě. „Ale nevím, zda můj plán
vyjde. Je nás sotva sedmdesát proti třem stům.“
„Sedmdesát, u…?“
„Máme nějaké spojence. Vzpomínáš na Hákona, Rognorova druha?“
„Ehm.“
„Obrátil se proti svému vůdci a jde proti němu s patnácti Juty, či brzo půjde.
Pojď Wulfhere, svolej válečníky. Znovu nám svitla jiskérka naděje. Budeme-li
poraženi, čeká nás čestná smrt, zvítězíme-li, dostane se nám dobré dlouhé lodi a
tobě…pomsty!“
„Pomsta!“ zamručel měkce Viking. Oči se mu ve světle hvězd zaleskly a mohutnou
dlaní obemkl toporo své válečné sekery. Ten Dán byl rudovousý obr, vysoký jako
Cormac, avšak daleko mohutnější. Chybělo mu něco z Gaelovy tygří pružnosti,
avšak vyrovnával to svou duboželeznou masivitou. Rohatá helma ještě zvýrazňovala
jeho barbarskou divokost.
„Vylezte z nor, vlci!“ zavolal do tmy za sebou. „Dost hnití v peleších, jdeme
krmit Odinovy havrany. Osriku, Halfgare, Edriku, Athelgarde, Aslafe, sem, vlci,
hostina je připravena!“
Jako nocí zrozené stíny se zjevovaly siluety pirátů. Padlo jen několik slov a
jedinými zvuky bylo občasné zachřestění brnění či škrábnutí rozhoupané pochvy.
Po jednom vyrazili ve stopách náčelníka, a když se Cormac ohlédl, spatřil jen
zvlněnou řadu mohutných stínů temnějších než noc a ověnčených rohy. Jeho keltské
obrazotvornosti se zdálo, že vede půlnočním lesem smečku rohatých démonů. Usmál
se té myšlence a vycenil zuby.
Sobota 19.listopadu 2005
Na ukončení sezóny se opět v lesním srubu sešla vybraná společnost. Okruh účastníků již nabývá pevnější podoby a tak se tu setkaly známé tváře – kromě Thorwalda Rudého, Ronna Mistroděla a Hákona Zubaté ostří, zvaného Cép, dorazili vedeni neomylným Jansenem Stopařem, Sven Šípomet a Hrotgar Kormidelník. Jako další se před skallou objevil Mistrel Wulfe a v prvním odpoledních hodinách Osrik Odés. Do lesního krytu s posledními denními paprsky pak dorazil Mengil Prohnaný, sice obeznalý mnohých dějů, ale nováček na drakkaru.
Vlastní den byl strávený přípravou dřeva. Po loňské neblahé zkušenosti, kdy po půlnoci dřevo došlo honil Thorwald všechny znovu a znovu do svahu pro další dávky topiva. Sníh se sypal z oblohy i ze stromů a slunce jen chvílemi prokouklo skrze mraky, jako kdyby špásovalo s bílým lesem. Nakonec se dřeva snosil nejen dostatek, ale i vcelku jasný přebytek. Topivo však bylo mokré, takže v krbu ostře syčelo a zvedal se odtud mírný mlžný opar. Spatřit slzícího Vikinga v mlžném oparu nebylo vzácností, než se předsušila dostatečná zásoba polen.
A pilo se a vzpomínalo. Zábava proudila po vymletých korytech a jak horská bystřina se zarývala do duší bojovníků. A pilo se a zpívalo. A pilo se a bojovalo. Tak jak to na drakkaru chodí a jak to má na uzavření sezóny být.
Teprve ve večerních hodinách se objevil Tesař s malým synkem a s příchodem tmy pak Jorg Jestřáb s Anslafem Železobijem, známého též jako Kovoťuk. Nutno však upřímně říci, že tito příchozí k bujnému veselí velký díl nepřiložili.
Ale přesto se i dál pilo, padalo, vstávalo, bojovalo a abych nezapomněl – hodovalo a hodovalo.
Úryvek první
„To pravím já! Thorwald rudý!“
„Jen aby to ráno nebyl spíše Thorwald bílý!“
„Ha! Mlčíš ty pomlouvačná tlamo! Toť klevety divokých husí! Teď poslouchejte co
Vám praví Thorwald Rudý! :
Rudá je naše krev, co nám proudí v žilách a ve které se brodíme na každém
vikingu.
Bílá je naše země, severské pláně odkud pocházíme a kam se vždy znovu vracíme.
Mezi tím je obrovský modrý klín moře, který dělí krvavá pobřeží od bílých plání
a já Thorwald říkám - jednou tyto barvy budou patřit zemi, ve které budou žít
naši synové !!
Naši následovníci !!!
„Tak jest! Vlastní země!“ zařval Janson Stopař.
„Skoal!“ dunivě doplnil Ronn Mistroděl.
„Skoal!!!“ otřásl celou skallou sbor hlasů. A poháry se vznesly do výše.
Úryvek druhý
Hluk u stolů se trochu zklidnil, když ožralý Osrik Odés zařval do poměrného
ticha: „Svrhneme Thorwalda!“ Okamžitě vypukla pekelná vřava! Thorwald vyskočil
na stůl a rozháněl se svým obřím mečem. Hákon tentokrát nečekal na Thorwaldův
povel: „Můžeš!“ a rovnou se hnal se zubatým ostřím okolo stolu na Osrika. Na
stůl se dral vedle Thorwalda Kormidelník s kulatým štítem. Mengil Prohnaný se
zdviženou sekerou a Ronn Mistroděl mávající mečem z druhé strany jen dovršili
zmatek. I ostatní tasili zbraně a skalla se otřásala v základech. Řinčely zbraně
a místností se nesly kletby a řev. Po chvíli se klubko rozmotalo. Na zemi se
válel Odés s Mengilem a Hákonem, Thorwald s Hrotgarem hrozili ostatním ze stolní
desky.
Hákon zvládl souboj. A Thorwald se vrátil k poháru.
Úryvek třetí
„Koráb bloudil nocí a Athelstane, který se vrátil s rohem zpěněného piva, si
povšiml, že mraky opět houstnou a vrhají tmu na kypící hladinu oceánu. Odešel,
ponechav Gaelovi volné ruce. Ten se však stejně nemohl vyprostit, neboť jej ke
stěžni poutaly provazy utažené kolem nohou a trupu. Piráti si svého zajatce
nevšímali, měli dost svých starostí, aby udrželi loď na vodě a nepotopila se i s
nimi.
Po nějaké době se Turloghovi zazdálo, že skrze šumění vln slyší hromový ryk. Byl
stále halasnější, až jej nakonec zaslechly i méně citlivé uši Vikingů. V téže
chvíli loď, praštící ve všech švech, poskočila kupředu jako kůň pobodnutý
ostruhami. Mraky, ozářené předzvěstí úsvitu, se jako zázrakem rozestoupily, pod
nimi se objevila divoce rozbouřená mořská hladina a bílý pás příboje přímo před
přídí. Spoza skal, zalévaných vlnobitím, se vynořila pevnina, nepochybně nějaký
ostrov. Příbojové vlny je ohlušovaly svým hukotem, když se loď, stržená proudem,
hnala do zkázy. Turlogh spatřil Lodbroga, jak s rozevlátou bradou pobíhá sem a
tam, mává pěstmi a vykřikuje již nepotřebné rozkazy. Ke stěžni přiběhl
Athelstane.
„Nikdo z nás nemá moc velkou šanci,“ vyhrkl, když Gaelovi řezal pouta. „Ale ty
budeš mít stejnou, jako ostatní…“
Turlogh odskočil, konečně volný.
„Kde je má sekera?“
„Tam, ve stojanu na zbraně. Ale chlape, při Thorově krvi?“ užasl Sas. „V
takovéhle chvíli přece každá další zátěž…“
Dalcassian sevřel sekeru a s důvěrně známým dotykem štíhlé, pěkně tvarované
násady se mu v žilách jak víno rozlila sebejistota. Sekera byla součástí jeho
těla, byla jeho pravou rukou. Když už měl umírat, toužil ji držet až do konce v
dlani. Spěšně ji vsunul za pás – po zajetí z něj stáhli celou zbroj.
„Tyhle vody se hemží žraloky, “ sdělil mu Athelstane, který se chystal shodit
svůj šupinatý pancíř. „Jestli budeme muset plavat…“
V tom okamžení loď narazila na skálu. Stěžeň se otřesem skácel a trup pukl jako
by byl ze skla. Dračí hlava vystřelila vysoko vzhůru a lidé jako kuželky padali
z nahnuté paluby. Loď ještě chvíli držela rovnováhu a chvěla se jako živá
bytost, pak sklouzla z podmořského útesu a v mračnu vodní tříště šla ke dnu.“
Kormidelník vymrštil zborcený potem ze stolní desky, kde klimbal a zařval:
„Plavte ke skaliskům! Ke skaliskům! Doprava, doprava!! Rychle!!!“ Chvíli zůstal
nechápavě civěl na ostatní, ale pak se uklidnil.
„Hm, něco se mi zdálo!“
Kdo se však naopak neuklidnil byl Janson Stopař: „Zase jsme na mělčině!,“ chrčel
vztekle: „Kdo měří hloubku? A kdo kormidluje?!“
„No já ne!“ bránil se Kormidelník.
„No a kdo teda!?“ brunátněl Janson.
„No já taky určitě ne .“, zhroutil se na lavici Mistroděl a okamžitě usnul.
Hákon situaci rozhřešil obligátním výkřikem Odéés ! a zdvižením plného poháru.
Ostatní včetně Jansona se zvedli a vyřvali svůj přípitek a začali prázdnit plné
poháry. I uklidněný Kormidelník. Jediný kdo se nevzbudil při sborovém řevu byl
Mistroděl.
Úryvek čtvrtý
Nově se nalodivší Jorg Jestřáb nezačal nejlépe – Jen smočil rty v pivu už spustil na mohutného a alkoholem rozkurážněného Jansona Stopaře: „Ty mě pěkně se..š!“ Thorwald předvídavě zařval: „Můžeš!“ A Janson se hnal po Jestřábovi. Po chvilce ho již vynášel v náručí ze skally do zimního lesa. Stopař se vrátil brzo, Jorg mnohem později. Bílý od sněhu i mrazu. Ale jen smočil zmodralé rty znovu do poháru, už opět tvrdošíjně spustil…
Nedělní rána jsou krutá. Ale jsou tu a Vikingové také nejsou změkčilí.
Vyrovnají se s krutou realitou. A tak, když bylo hotovo vše, co hotovo být mělo,
se všech devět posledních Vikingů opět rozjelo do různých světových stran.
Tož na šťastnou shledanou při příštím drakkaru!
Sobota 11. listopad 2006
Letošní uzavření sezóny se konalo v sobotu 11.11. – příznačné datum a příznačně Den válečných veteránů. Thorwaldova lesní skalla ztratila část svého lesního krytí, neb z neznámých důvodů nechal Thorwald vykácet les na sever od ní. Šuškalo se sice cosi o shořelém drakkaru, jenž bylo nutno znovu postavit, taky něco o jakési veliké pijatice, která měla skončit soutěží v kácení stromů, ale Thorwald o důvodech mýcení zatvrzele mlčel. Na setkání chyběly některé tradiční opory - shodou okolností to byly právě ty, které se staraly o pěvecké povznesení severského ducha - a tak se letošní uzavírání sezóny nevyznačovalo mocnými zpěvy. O to více se prázdnily soudky a třeskaly zbraně. Znovu se potvrdila známá pravda: Bez zbroje do drakkaru nelez. Příprava na letošní drakkar proběhla velmi sporadicky, protože času na zábavu je čím dál méně a Thorwald usoudil, že již je setkání natolik známé, že další reklamu prostě nepotřebuje.
A byla by to pravda, pokud by na poslední chvíli nepřikvačily některé nepředvídatelné okolnosti na Vikingy mířící do Rohrsdorfské skally. Takže kdože se zde letos vlastně sešel?
Kromě Thorwalda Rudého a Ronna Mistroděla, minstrel druid Wulfe, Osrik Odés, Thorfin Tesař, Janson Stopař, Hrotgar Kormidelník a zuřivý Olaf Sekerník.
Po zkušenostech z minulých let se setkání posunulo více dopředu – tím pádem se letošnímu drakkaru sníh vyhnul a přítomné Vikingy tak zkrápěl pouze déšť – chvílemi prudký, chvílemi opět ustával. Dřevo bylo pochopitelně opět mokré, ale kouřové signály nevydávala pouze vlastní skalla, ale i ohniště před ní, kde vládl Ronn Mistroděl a žároviště na příjezdové stezce pod patronací Thorwalda.
Jednotlivé vozy postupně přibývaly a s každým novým Vikingem se zvedalo veselí. Jako poslední – již pod rouškou tmy – dorazil Olaf Sekerník. K zlatým hřebům večera bezesporu patřila severská sága o Thorwaldově výpravě do Ameriky přes Island ve skutečně autentickém podání minstrela Wulfeho a jeho kouzelné hole. Nevyzpytatelné severské duše některých bojovníků vřely neustálým neklidem, a tak Janson Stopař, Olaf Sekerník, Osrik Odés vyvolávaly neustálé třenice a spolu s Thorwaldem křížili čepele ve víru plamenů pochodní. Především Stopař se svojí Rusou - počeštěle Růžou – (bojová sekera – pozn.autora) byl hladov po boji. I Olaf Sekerník, jenž se ráno nesmírně divil, že má na těle mnoho zakrvácených míst, které tam minulého večera ještě neměl. Vyprávělo se a vzpomínalo. Na akce, bitvy, pijatiky. Letošní rok přinesl mnoho nového, byť ne vždycky zrovna příjemného. A mnoho jsme se vzájemně zrovna nepotkávali. Padla půlnoc. Dým se táhl z hlavního krbu a po podlaze ležely bezvládné postavy. A kolem skally chodil medvěd a řval…
Nedělní rána… Co dodat. I taková rána k drakkaru patří. Kdo je zažil ví co říkám a kdo je nezažil málo zná. Naštěstí Ronn Mistroděl dokáže svému jménu dostát i za takových situacích. Ale samozřejmě nejen on.
Věříme, že se setkání líbilo. Poděkování všem i vzpomínka na ty, kteří se
nemohli účastnit – především na Hákona zubaté ostří zvaného Cép, Svena Šípometa
či Mengila Prohnaného. Pozdrav a přání do konce letošního roku i do roku nového.
Těšíme se na příští viking a …doplňte si zbroj!
Sezóna skončila a tak se sešli skalní příznivci jízdy na bájné lodi BIGER DRAKKAR, aby svými objevnými plavbami podél pobřeží dokázali odhodlání k dalším poznáním následných týdnů, měsíců a let. Tentokrát vyjel za zpěvu DUDER drakkar již za brzkého rána jen co se světlo zmátožilo z mlhy fjordu. První lodníci popěvující KULLER byli, Thorwald Rudý, a Ronn Mistroděl. Cestou z fjordu ven na širé moře se postupně nalodili Minstrel Druid Wulfe, Osrik Ódés, Jansen Stopař, Thorfin Tesař, Hrotgar Kormidelník, Olaf Sekerník a přidali si svůj MASSER.
Drakkar vyjíždí a pomalu se šine fjordem
Kouřové signály, hořící vesnice, zdatní lodníci...to vše patří k Vikingům.
Vítání příchozích a jiné povinnosti.
Milý Thorwald a běžný pohyb na palubě, příprava na boj a tak.
Taky ty vlny, to houpání, oheň a řinčení zbraní.
Boj ale i četba skutků Thorwaldových, někoho to zmáhá to je jasné.
A nalodil se i druid (zpřátelený) aby přednesl veliký epos o plavbě drakkaru
přes oceán k Zelené zemi (Greenland, Grónsko) až na území kmene Manhattanských
indiánů jež se zove Usarlander (USA-r-land-r), kterým pak byly pobořeny dřevěné
veliké věže v bráně jejich vesnice.
Někteří byli podrobeni zákroku nazývaném apendixer šmiker.
A odpočinek na závěr.
Toto jest DRAKKAR.
16 – 18. listopadu 2007 Svor
Letošní uzavření sezóny se konalo o víkendu 16 až 18.listopadu, přičemž hlavním dnem byla sobota 17.listopadu – příznačně Den boje za svobodu. A svoboda, to je pro Vikingy pojem, o kterém nežertují. Oni Vikingové vůbec moc nežertují…
Letošní setkání bylo, snad vůbec nejvíce ze všech dosud konaných, poznamenané absencí tradičních opor. A protože mnohé odřekly až na poslední chvíli, nebyl již čas svolat adekvátní náhrady. Chyběli mistrelové a jejich nástroje. Tím pádem skallou opět nezazněly mohutné zpěvy severské. Přesto letos první Vikingové do skally zamířili tentokráte již v pátek odpoledne. A dobře udělali, protože sněhová nadílka si letos pospíšila a i když se Thorwald a Ronn již dva dny předtím snažili proházet alespoň sjezd z cesty do lesa, stalo se dotažení vozů z hlavní silnice ke skalle doslova bojem o každý metr postupu. Proházet se musel plný profil rozryté cesty, neboť kola zapadala a auta mnohdy doslova ležela na břiše. A kdyby nakonec nejel okolo náhodně traktor, který zapadlý vůz Ronna Mistroděla blokující cestu vytáhl a zároveň částečně ujel koleje, byl by to boj marný, přestože se Ronník statečně rozháněl lopatou ve snaze dokázat, že není pouhý Tovaryšděl. Než padla noc, žila již skalla svým životem. Odřízlá od okolního světa mocnou sněhovou vrstvou v ní hospodařila první vyčerpaná a mokrá trojice obyvatel. Srub zatím sálal zimou. Mohutný krb se rozehříval jen velmi zvolna, přestože jsme letos vzdali snahu o vyrobení vlastních palivových zásob a čerpali z těch připravených. I lampa vyzařovala ve vzduchu visící pochmurnou náladu a pouze spoře čadila, takže hlavní místnost tonula v šedavých stínech. Ze všech ostatních slibovaných pátečních posil nakonec dorazil v husté tmě pouze Hákon Zubaté ostří, který při plenění vsi v údolí vzal do zajetí jakousi osobu, o které si myslil, že rozproudí zábavu. K tomu však nedošlo ani s pomocí několika bérdrinků. Páteční večer a především noc zkrátka utonula v mrazivé temnotě a Thorwald mrzutě spekuloval o tom, zda je skutečně větší zima uvnitř než venku. A na okolní les se mezitím snášel nový sníh.
I sobotní ráno ...
... bylo mrazivé. Přestože se někteří jednotlivci mátožně snažili udržovat přes noc plameny, srub stále tonul v chladu. S denním světlem se nálada postupně zlepšovala. Jídlo sice nezahřálo, ale zasytilo. Krev pomalu počínala kolotat. První poháry kolovaly skallou. Mráz polevil a paprsky prozářily bílý zachumelený les. Skalla se plnila. Dorazil Osrik Odéés a dlouho očekávaný Janson Stopař a Hrotgar Kormidelník. U většiny se opět zlepšila výstroj a výzbroj, jak je patrné i z několika přiložených obrázků. Nové přilbice, nové štíty, zbraně. A tak je to dobře, protože boje, které se vedou na drakkaru zcela vybočují z charakteru bitek, na které je běžný smrtelník zvyklý. Zde neplatí pacifistická pravidla a trapné zákazy. Ovšem dlouholetá pospolitost sházevších se bojovníků tlumí řevnivost berserků a přispívá k tříbení techniky, takže se šrůtky pohybují v běžném koloritu nepřesahujíc svými následky uznávanou normu. Nejdříve však došlo k vítání, bratření, zapíjení a zabydlování srubu. V takovém ovzduší čas rychle plynul. Ale vikingská srdce již opět žhnula neklidem. Šarvátky podněcované především Jansonem Stopařem a Hákonem se postupně ze skally přenesly do sněhových závějí. Před skallu se brzo vyhrnuli všichni. Thorwald s Jansonem nejdříve chvíli stříleli do terče představující srdce, ale potom obrátili raději šípy proti druhům.To se jim jevilo mnohem atraktivnější. A tak začalo ostřelování skally i spolubojovníků, ze kterých se rázem stali nepřátelé. Ti se proti létajícím šípům od skally postupně propracovávali blíž a blíže ke střelcům. Alespoň někteří… Brzo tak došlo na meče a sekery. To zavdalo podnět k řadě bitek a soubojů jak na cestě, tak před skallou i v četných závějích. Koalice se rychle rozpadaly a zase vytvářely. Nálada povzbuzená bojem gradovala v pozdním odpoledni uvnitř. To se skalla otřásala a Vikingové se rozjařili. Na kraj padla noc. Zároveň přišla obleva a sníh padal ze stromů na střechy vozů i na srub. Zvířenou atmosféru utnul Kormidelníkův guláš. Byl sice chutný, o to nic, ale po jeho zkonzumování na většinu padla únava. Popíjelo se dál, ale ospalost a zádumčivost si již našla své muže. Janson s Hákonem se neustále snažili vyvolávat další bitky, ale Odéés tentokrát zůstával nezvykle tichým a i Thorwald se potýkal s kocovinou a bolestí hlavy, takže neměl pro další rachot a povyk pochopení a jeho jediným přáním bylo se chvíli prospat. Ronn zadumaně hleděl do plamenů a tiše rozjímal o bílých plání Severu. Hákon s Jansonem se nejprve potýkali mezi sebou, pak se neúspěšně pokoušeli vyoperovat Ronníkovi jakési zbytečné orgány, načež vyprovokovali ještě hromadnou bitku před skallou, která jen zázrakem neskončila masakrem. Mrzutý Thorwald se zuřivě rozháněl mečem, Odéés vířil sekerou a Ronník z druhé strany mečem. Tma halila bojovníky i rány do své neproniknutelné náruče a bylo s velkým podivem, že podroušení bojující drtivou většinu ran stačili pokrýt štíty, úhyby či kryty a odseky. Po vpádu útočníků zpět do skally a opětovném zklidnění nálady se rozhodli zábavou neukojení vydat do vsi v čele s Jansonem Stopařem. K nim se ochotně přidal i Ronník Tovaryšděl. Pouze Thorwald, Ronn a Odés chmurně střežili ztichlou skallu a nabírali síly. Prvý se hluboko po půlnoci vrátil Hákon. Skelným pohledem bloumal po skalle, jako by tu byl poprvé v životě a nakonec na přítomné vychrlil, že ostatní se již nikdy nevrátí, načež se zhroutil na podlahu a usnul. Thorwald i ostatní přijali jeho prohlášení s určitou nedůvěrou, protože Janson nezůstal venku sám a i když ani Kormidelník nevede drakkar vždy správným směrem, spolu s Ronníkem skýtali přec jenom záruku šťastného návratu. A předpoklad se potvrdil, protože zhruba do hodiny byla avizovaná trojice zpátky a začala ihned šířit svoje zážitky z výpravy, překřikujíc se navzájem. Jak už to u takovýchto líčení chodí, neshodovali se pouze ve výčtu osobní statečnosti, v počtu vypitých drinků a oberdrinků, v počtu žen atd. Zatímco Hákon chrápal na podlaze a ostatní navrátilci začínali poklimbávat, Thorwald se probouzel k životu a i Odéés přestal obcházet skallu zvenčí a začal přátelštěji čichat rum, kterým se Ronn opíjel. A venku stále tálo a drobně pršelo...
Nedělní rána…
Tentokráte svítání očekávaly některé opory netradičně střízlivé, neboť se jim hlavami honily obavy nejen z celkového úklidu, který byl v této chvíli jen těžko uvěřitelnou záležitostí, ale i z toho, jak dotáhnou svoje vozy od skally k silnici stoupající cestou plnou mokrého měkkého sněhu, který celou noc rozbředával. Takovému období se kdysi v Rusku říkávalo bezcestné. Inu možná, že se tam tak někde říká dodnes. Pozvolný úklid přinutil i ospalé hýřily k činnosti, která se postupně rozšířila na všechny a na vše. A tak se skalla posléze stala opět upraveným srubem… Zbroj a výstroj byla uklizena a naložena, a zbývalo pouze nasednout a odjet… Realita však zdaleka předčila noční obavy. Obleva dokonale zneprůjezdnila ústupovou trasu. Auta se propadala na každém metru a dostat vozy byť jen o pár metrů výše vyžadovalo napnutí všech sil. Navíc jsme měli vozy čtyři a ne všechny byly vybaveny zimními pneumatikami, o řetězech nemluvě. Opakované sjezdy a rozjezdy celou cestu ještě více ztížily. Rozbředlý sníh znemožňoval plynulou jízdu, kola se propadávala vrstvou sněhu do mazlavého bláta, bezmocně hrabala a protáčela se. Bláto měla většina brzo doslova i za ušima. Museli jsme přikročit k prohazování obou kolejí na pevný podklad téměř v plné délce. I přes to se kola hledající sebemenší oporu v kamenech a kořenech jen pozvolna točila. Navíc jsme měli jenom jednu a půl lopaty, takže práce nepokračovaly tak rychle, jak bychom chtěli. Přesto s mnohými peripetiemi pokračovaly. Pot zaléval záda i skráně a ti střízliví měli rozhodně navrch. Za vzájemné pomoci byly postupně jednotlivé vozy znovu a znovu vyprošťovány a strkány do svahu dál a dál. K polednímu jsme měli všechny vozy vytaženy k cestě a zanedlouho se krátká kolona seřadila k odjezdu na frekventované hlavní silnici. Poslední stisky rukou. Pro mnohé poslední vzájemné v tomto roce. Auta se dávají do pohybu a kolona směřuje na Rohsdorf a Haidu.
Těšíme se na příští viking. Doufáme, že se opět sejdeme a že setkání proběhne ve veselejším duchu. Přispěla by k tomu účast některých Vikingů proslulých z minulých setkání, kteří letos nedorazili: Svena Šípometa, zuřivého Olafa Sekerníka, minstrela Wulfeho či Mengila Prohnaného nebo Tesaře Thorfinna. Co říkáte, vskutku si ten volný čas nedokážete vyšetřit?
SKOAL!
JK
15. - 16. listopad 2008
Kdy: Oficiální sraz je v sobotu 15.listopadu v 15.00 hodin
Kde: V Thorwaldově soukromé skalle (či spíše skallce) na Grohmannově vrchu.
Osmičkový rok je - jak se stalo naší nechtěnou tradicí (nejen národní) - rokem krizovým, a současnému krizovému období přizpůsobíme i uzavření letošního roku.
Zhruba v tradičním podzimním čase se Vikingové netradičně srazili ke své poslední letošní plavbě jižně od Rohsdorfské skally na Grohmannově vrchu. Shodou okolností se jednalo o poslední teplý víkend roku. Po sněhu nebylo ještě ani památky, a tak se jen zavzpomínalo (nikterak nostalgicky) na loňské setkání, kdy sněhu bylo tolik, že boj o dotažení povozů ke skalle trval několik hodin a stál litry potu. Ale Thorwald ani Mistroděl na tento zápas nevzpomínali rádi a tak se brzo hovořilo o jiných věcech. V krbu praskal oheň a rozehříval skallu pod korunami bříz, mezi tújemi a osikami.
Setkání začalo později než bylo zamýšleno, neboť Thorwald s Ronnem opět kutili divné věci a také většině ostatních časový posun vyhovoval. S nastávajícím odpolednem se plavci postupně scházeli a když západ hořel rudě, nalodili jsme se. Část posádky se obměnila. Inu takový je osud bojovníků. Osud seveřanům nyní nepřeje. Křik divokých husí odnese mnohé slovo a co se zdálo žulou je jen jílem.
Chyběl také Jansen Stopař, který prý zavedl svůj drakkar k Orknejím, kde chtěl vyplenit Kirkwall, ale ztratil se kdesi na cestě k němu. Proslýchá se, že prý byl několikrát spatřen v kopcích v Hoyi, jak pochoduje sem a tam. Místo Osrika Odése byl povolán Erik Zádumčivý a místo u kormidla zaujal zkušený lodivod Snorri Loafer – Šedý vlk. Kromě Thorwalda Rudého a Ronna Mistroděla tu byli dále mladý Ronník Tovaryšděl a osvědčení Wulfe Minstrel alias „šílený Druid“ a Thorfinn Tesař. Na palubě se ocitla i Minstrelka Sittlieb. Poslední přes brdlení naskočil Sven Šípomet. Málem s námi plul i Fischer, kterého stráže mylně považovali za pozvaného spřáteleného druida Opelku. Vše se však brzy vysvětlilo a zvedli jsme kotvy.
Bér dring, bér dring znělo a ozvěna vracela s cinkotem lahví …ring, ring. Na rozdíl od minulého „tichého“ roku posílili především minstrelové. Ovšem jejich krajová i hudební odlišnost byla natolik veliká, že se norské, dánské i švédské rytmy proplétaly a překrývaly a ne vždy nalezly shody. Naštěstí minstrelové byli v pohodě a netasili pro maličkosti. Tklivé severské melodie se mísily s přejatým rytmickým bušením Anglů a Sasů a vůně opékaných uzenin se šířila po celé palubě.
Nejprve jsme se dlouho ošmrdovali u fjordu, neboť posádka nechtěla hned od začátku veslovat a čekalo se na vítr. Ale místo větru padla na okolí černá neproniknutelná tma. Sven stále žbrblal, že nemá naladíno a ládoval do sebe bér dring za bér dringem, které přitáhl v jakýchsi malých plechových soudcích. Výborný guláš z narvala a sobích jater naladil všechny na příjemnou strunu a tak se přece jenom začalo veslovat.
Plavba to byla dlouhá, ale písně i bér dringy ji halily do mlžného oparu.
Mnohdy se nedostávalo správných slov, ovšem nová Wulfeho sága o proběhlé Thorwaldově výpravě do Ameriky předčila všechna předchozí vyprávění i z minulých let. Spolu se svojí kouzelnou svítící holí vyprávěl neuvěřitelné příběhy posádky dračí lodě, které přes Island zamířila k dalekým neznámým břehům.
Po tomto mohutném příběhu jsme si museli odpočinout a znovu vše zapít. A zazněla i ona známá „V hospodě u tří bernardýnů teče pívo proudem!“ pod patronací divokého Wulfeho se závěrečnou taneční vložkou Thorfinna. Druid tancoval a křepčil se svou kouzelnou čaromocnou holí.
Thorwald zavzpomínal na psané destičky a Mengila Prohnaného, který se plaví až někde v Mediteriánském moři a vyprávěl o hrdinech Wulfhere Harskalifnovi a Cormacovi Mac Art a jejich výpravě na Sasy.
Druhá Wulfeho sága za doprovodu harfy Svena patřila k vrcholům večera. Libé tóny se proplétaly se sugestivním hlasem „Druida“ a jeho gesta a grimasy názorně hovořily o překonaných nebezpečích. V melodických verších rodné vikingštiny povyprávěl v trochejském sestavení o udatenstvích svých druhů při dobývání Zelené země (GREENLANDER PLACER [dnes Grónsko])). Melodie veršů a drnkání harfy pak zasáhlo steskem po domovině nejen Thorwalda, ale i ostatní mořeplavce. Dlouhá sága pak odnesla myšlenky všech válečníků domů na pláně Ledové země (ISLANDER PLACER [dnes Island]). Replika BEER DRING se pak dlouho nesla nad vodami vůkol DRAKKARu a plašila tak chmury a stesk na mocnou míli daleko. Proto ani PSYCHER nemusel být zpěvem vyvoláván tak často a mnozí si rádi přidali také svůj MASSER.
Při letošní plavbě nezněl na palubě cinkot oceli a hašteření přiopilé posádky, ale mně to osobně nevadilo. Vyskytly se dokonce hlasy, že by se i další setkání mělo odehrát na Grohmannově vrchu, neboť nejsme načichlí, nemusíme platit za dříví, je tu větší teplo, klid, nemusí se odhazovat cesta, vyrovnávat hatěma a stavět pltě a je to blíž!
No uvidíme co bude a nebude. Na závěry je času dost.
Ve skalle bylo živo i na druhý den v neděli. Sven střežil do rána ohniště a dopoledne ho vystřídat Thorwald se Snorrim a odpoledne opět Thorwald s Ronnem.
Popel v krbu tak žhnul ještě následující den. Věřím, že i duše přítomných Vikingů nasála ze setkání alespoň trochu stejného žáru do dalších týdnů.
Díky za účast a šťastnou plavbu v rozbouřených vodách severních moří!
Sobota 14. + 15. + 16. listopad 2009
Každoroční „Viking nach Ornlach“ se na základě obecné vůle konal stejně jako minulý rok v Thorwaldově skalle. Důvody byly prostého a veskrze hmotného charakteru: Předně - U Thorwalda se neplatí a dřevo je v rámci jeho průběžných celoročních aktivit k dispozici, dále se nemusí tahat vozy do močálovitého a notně nejistého terénu či je nechávat na pospas lapkům u hlavní cesty a v neposlední řadě se ušetří dost času. Možná to zní nevěrohodně, ale čas měl, má a bude mít i přes komplikovanou situaci v letošním roce pro každého z nás dost zásadní význam na to, abychom s ním plýtvali.
Kořist byla za uplynulý rok mizivá, a tak většina Vikingů žehrala na nepřízeň bohů a pouze jeden na nepřízeň osudu. Ale když dostal polínkem přes hlavu s poučením, že osud je taky dílem bohů, žehral už společně s ostatními na ty nahoře!
Druid sice svolával statečné bojovníky s dostatečným předstihem, ale jeho kouzla nebyla silná. Možná že jejich sílu přebyla vrozená lenost či zádumčivost seveřanů. Také se však proslýchalo, že někteří Vikingové pověsili své drakkary na hřeby a na moře již nevyjíždějí. Sedí u manželek pod kotlíky a daleké cesty se jim smrskly na nedaleké. Jedná se o tzv. podkotlíkáře podle vzoru poddřevákkáře.
Za mořem je toho času pouze Mengil Prohnaný. Těžko říci jakou žeň tam u Anglů a Sasů rozsévá. Zatím pouze vzkázal, že se s kořistí ke konci roku objeví, doplní posádku a vyrazí po dvou týdnech nazpět. Snad o něm tedy získáme přesnější zprávy. Ale mám jakési podezření, že tam v deltě Temže rozsévá především ty své zatracené destičky a že z toho nic dobrého do budoucna nevzejde!
Sešlost nevybočila z celoročního rámce tj. nebyla veselá, i když si to přítomní při svolávání slibovali. Pěvci nepěli, hudebníci nehudli (někteří ani nepřišli – třeba Sven Šípomet) a ani Druid nepěl hrdinské eposy a zasmušile brmlal o zkaženosti světa. O tom nás ale nemusel přesvědčovat. O tom víme sami své!
Nejdelší cestu na místo srazu měl Šedý vlk z Izery. Přesto, nebo právě proto, byl ve skalle jako jeden z prvních.
O co se více mlčelo, o to se více jedlo. Kupodivu celková bída, která byla neustále skloňována ve všech třech vikingských pádech (bída, bez bídy, ty bídáku!) se nijak výrazně na nedostatku dobré krmi neprojevila. Dokonce považuji tento drakkar za jeden z nejlépe a nejdobověji zásobených. I díky Ronu Mistrodělovi, kterému však jistě zdařile pomáhala Mistrodělová, skládajíce mu do nůše, vše co kde okolo rostlo či běhalo.
Snorri Loafer (Šedý vlk) opět kormidloval. Loni se mu v tom zalíbilo a tak letos také nikoho ke kormidlu nepustil. Ovšem jehož vášeň po Béér drincích také nepohasla, takže jsme do půlnoci mířili stále na levobok a po půlnoci na pravobok, jak si Snorri vyměnil ruce, které ho již bolely od nahýbání lahví k stále suchému hrdlu.
Thorfinn Tesař se zuřivě přel o kvalitu dřeva na brdlení a Erik Zádumčivý k tomu zádumčivě mlčel a brousil si svůj nožík, vrhaje zádumčivé pohledy po přítomných lodnících.
Wulfe Minstrel přišel dokonce bez své kouzelné hole! Tím pádem nemohl ani kouzlit. Ale nadávat mohl a pít taky. A tak to byl pro ten večer spíš lodník.
Pívo sice neteklo zrovna proudem, ale byl ho dostatek, ne-li přímo přebytek a k tomu z rozličných pivovárečních osad. K těm nejoblíbenějším patřila ta svíjenecká a budvarecká.
Odpoledne, večer i část noci uplynula, když se postupně dostavila únava a otupělost.
Vesla přestala šplouchat a kotva šla přes palubu.
No nedopluli jsme sice zrovna tam, kam jsme chtěli, ale můžeme to za rok zkusit znovu a třeba nás bude víc, třeba budeme rychlejc veslovat a třeba…
Ovšem v dopoledních nedělních hodinách jsme společně se Snorri seděli už opět v příjemně vytopené skalle a popíjeli. A do skally se během dne postupně dostavovaly nové tváře, až to chvílemi připomínalo předcházející den. A jelikož byla možnost, tak se ještě v pondělí ve skalle topilo a sedělo. Byl to dlouhej víkend…
DRAKKAR 2010
Motto:
„Výjevy. Vidím jen výjevy…“
Vítr ohýbal větve stromů a les vydával hukot ne nepodobný
vzdálenému mořskému příboji.
Temná masa korun byla nalevo narušena světlinou několika mohutných, teď již
holých buků. Mistroděl stál zadumaně pod předsunutou střechou skally a hleděl do
černých korun rozkomíhaných smrků, mezi kterými prosvítaly šedé mraky. Na
kožichu i tváři se mu zatřpytily kapky deště, jak ho ozářilo světlo z otevřených
dveří.
„Odeéés!“ zachroptěl nově příchozí a vztáhl k němu pohár.
„Rumíček!“ začichal Ronn neomylně a již se netvářil natolik zadumaně.
Světlo znovu prošlehlo a před skallu se vyhrnul Thorwald s Thorfinnem. Thorwald
svíral v rukou luk a Thorfinn ho popichoval.
„V tý tmě netrefíš ani losa!“
„A třeba trefím!“
„Netrefíš!“
„Trefím!“
„Tamhle někdo jde!“, přerušil je Ronn, kterému rum zbystřil smysly.
„KDE?“
„Já nic nevidím!“
„Já ani nic neslyším!“
„No TÁMHLE!“
„Hmm.“ Zabručel Thorwald a náhle měl šíp na tětivě a vystřelil kamsi do noci.
Šíp zasvištěl a lesem se dál ozýval pouze hukot větru.
„No vidíš, já říkal že netrefíš ani losa!“ poškleboval se Thorfinn.
„To taky nebyl žádnej los!“
„A nebylo to TÁMHLE, ale TÁMHLE!“
„Jdem TAM!“
„Přineste pochodně!“
A jelikož s nimi nebyl Jansonn vyrazili všichni čtyři jednotně mezi kmeny do
stráně.
U cesty pod borovicí ležel Erik s šípem v kožichu.
„No jo no.“ Zabručel Thorwald, vytrhl šíp a rychle se ztratil, než se Erik
stačil probrat ze svého zadumání.
„Jako ti slavní korzáři: ČERVENÝ, ZELENÝ a ČERNÝ!“
„To leda!“
„HA!“ zařval vůdce. „Thorwald může být Rudý, možná, že zítra po dnešním kvasu
bude i zelený, ani nikdy nemůže být ČERNÝ! To je prostě kravina!“
„Žádný Viking nemůže být černý! To prostě není možný! Ge-geni…“ přidal se
Thorfinn.
„Geneticky ty troubo!“, zavrčel Hákon. „Stejně nevíš co to je!“
„Tož!“ uzavřel debatu Truhlář a tasil.
„Kde je vlastně Mengil? Proč tady není?“
„Eště že tady není, zase by votravoval s těma svejma destičkama!“ bručel Hrotgar.
„Je někde v Portugalsku.“ povzdech Thorwald, kterému se chtělo jako obvykle po
deseti hodinách pití spát. Než nebylo mu přáno.
„A cože zrovna tam?“ vyzvídal dál Ronník.
„Co já vím, třeba shání nějaký prachy pro manželku.“
„Určitě tam zase rozdává ty svoje destičky!“, vedl si svou Hrotgar.
„Mengil se oženil? CHACHA! A to si říká „Prohnaný“? CHACHA!“ kuckal smíchy Hákon.
„Vězte, že ženské přivedou každého bojovníka do hrobu!“, dutě věštil Druid.
„Nevím jestli ženské, ale Odése přivede do hrobu moje Růža!“ křikl Jansonn,
kterému již byla dlouhá chvíle a zatočil nad hlavou svojí sekerou, načež se vrhl
na Osrika v patách následován Hákonem. Tímto činem upadla Mengilova portugalská
výprava pro tuto noc do zapomnění.
„Vesluj a nežvaň!“
„Dyť vesluju, ale je to blbej nápad, štrachat se takhle po řece, pořád proti
proudu!“
„Zavři hubu! Byl to můj nápad! Radši bys šel pěšky?“
„Tak to ne! JÁ pěšky nikam nepudu!“
„A JÁ vám říkám, že tahle řeka vede k velkému městu! Plnému bohatství!“
„A plnému vojáků a ti ti useknout ten tvůj zarostlej krček!“
„Tititi! Rozsekáme je, že budou jak medůzy!“
„Je nás jen pár!“
„O to bude větší kořist!“
„O to nás rychlejc pobijou!“
„Vesluj a nežvaň!“
Jansonn, který jako obvykle vyhledával svár, mžoural hustým
dýmem v místnosti a snažil se najít někoho, koho by mohl vyprovokoval k bitce.
Thorwald jeho chuť dobře rozpoznal a chystal se mu vyjít vstříc. A ani se
nemusil moc snažit.
„Napijme se na zdraví mého syna!“ zařval totiž z ničeho nic Odés.
„Skoal!“ zavyl Hákon, jehož tři dcery ho přiváděli tu ke vzteku tu k dumám.
„Nechť je to stejně zkušený stopař jako Jansonn a zdatný kormidelník jako
Hrotgar!“ zvolal potměšile Thorwald, který se už také nudil a prozíravě uvolnil
meč v opasku.
„A nechť řve stejně udatně jako jeho otec!“ zabručel Thorfinn.“Tož!“
„Aáááá! Kuller masser! Aááá!“ zaznělo současně z několika stran.
Přípitek byl zapomenut a skalou se rozvířily čepele.
DRAKKAR 2011
Motto:
„Drakkarer meere draker …“ (Pro ty lidi z kráteru a neznalce naší mluvy:
"Drakkar mořským drakem ...")
...
